Vždycky přijdu domů - a minimálně dva ze tří kocourků už čekají za dveřmi. A i ten třetí se odněkud potácí, celý rozespálý. Dnes nečekal ani jeden, ačkoli jsem dlouho za dveřmi štrachala v tašce plné nákupu pro klíče. To bylo podezřelé. Vejdu, číčám, volám - a nic. Až v kuchyni jsem koutkem oka zahlédla jakýsi pohyb. Ne kočičí stín, létal tam motýl. Jaký nevím, natolik jsem si ho prohlédnout nestačila, ale hádala bych na paví oko nebo něco podobného, proti bílé malbě byl výrazně tmavý. A hrome, řekla jsem si v duchu a kvačila jsem na záchrannou akci. No jasně, přesně jak jsem si myslela! Proto mne ti kočičí neznabozi nevítali, měli jinačí zábavu. Rozhodli se dočasně odložit všechny osobní spory a kolektivně ve trojici lovit a ulovit. Neměli to špatně vymyšleno! Obláček se svou mohutnou tlapou jako ragbyová rukavice číhal na jídelním stole, Mourek to jistil v uličce na zemi a Zrzek bděl na okně, aby kořist neunikla ven. Kdepak tři kočičí mazlíčkové, rázem tři dravečkové, uši našpicované, v očích smrt.
"No fuj!" zařvala jsem a pohlédly na mne tři velmi překvapené obličeje. "Přece nám nechceš bránit v tak záslužné činnosti? On vlezl do našeho teritoria, máme na něj právo!" "Ani nápad," vzala jsem to zkrátka a rozeplašila trojlístek utěrkou. "Mordovat se nebude!" Ale samotné mi nebylo jasné, jak motýla dopadnu já a hlavně, jak ho vystrčím ven, v okně je totiž napevno natažená bezpečnostní síť z králičího pletiva. A kudy se vlastně ten pitomý motýl dostal dovnitř, těmi dírkami přece neprojde! Ale prošel, předvedl mi vzápětí. Vytušil mou záštitu a rozptýlenou kočičí pozornost, zatřepetal křídly až pod stropem a šup - Zrzek v okně coby brankář neměl sebemenší šanci ten barevný gól popadnout!