Ráno jdu po ulici - a přede mnou kráčí slečna, přes rameno má ležérně přehozenou kostkovanou zvířecí tašku a z ní vykukuje pejsek. Slečna taškou za chůze pohazovala, jako by v ní byly brambory a ne živé zvířátko, ale psíkovi to vůbec nevadilo, i když to byl drobeček rasy srnčí teriér, vesele vykukoval na svět a smál se. Pocítila jsem osten závoisti.Když já někam transportuji některého ze svých kocourků, je to pokaždé horor. Těžko povědět, se kterým je horší pořízení. Rozhodně by mne ani nenapadlo si s některým jen tak samoúčelně vyjít na procházku, chodíme výhradně ve stavu nutnosti, většinou na očkování na veterinu. Mourek se na ulici tak strašně bojí, že je nejlepší ho přenášet v látkovém vaku či v tlumoku. Problém ovšem je, jak ho v cílovém místě z toho úkrytu dostat. U doktora ho musím na vyšetřovací pult doslova vysypat a to ještě dělá ostudu, připlácne se k desce, třeští oči a snaží se tvářit, že vůbec neexistuje. Obláček v uzavřeném vaku řve, toho přenáším ve vyztužené zvířecí tašce. Stejně řve a ještě k tomu se snaží z ní vyskočit, musí být k ní upoután obojkem. V konečném výsledku řve, vystupuje z tašky a ještě ke všemu se škrtí. Zrzek je problematický už tím, že váží skoro osm kilo, ani do naší největší zvířecí tašky se nevejde. Jako Mourka ho tedy přenáším v látkovém vaku, Zrzek ale musí mít hlavičku venku, jinak dělá dílo a škrábe přes látku. Jakmile má hlavu venku, děsí se všeho, hlasitě dýchá otevřenou tlamičkou a kvílí skoro jako pes baskervillský. I když na veterinu to máme co by dvakrát kamenem dohodil, pokaždé tam dorazím úplně vyřízená, ve tváři mrtvičně rudá a zpocená. Položím Zrzka na stůl, rozvážu vak - a ta chlupatá příšera vykráčí hrdě ze záhybů látky, usedne a začne na pana doktora vrnět jako nejhodnější kocourek na celém světě. Já vím, že je to od Zrzka sprostá podlejzavost. "Já mu zavrním a on mi neublíží a pustí mne domů" - ale pan doktor to neví a kouká na mne úkosem. Asi nechápe, jak takový sladký kocourek přišel k té pomatené, neupravené a páchnoucí paničce.