Můj Zrzek je - s prominutím za to nehezké slovo - vlezdoprdelka. Vím to, i když ho miluji ze všech svých tří chlupatých pokladů nejvíc. On to také se mnou prostě umí. (Má mne opravdu rád, tím jsem si jistá, bez té příčiny se kocour netáhne za člověkem věčně věkův jako cvičený pes i mimo ty chvíle, kdy chce jíst nebo pohladit). Ale Zrzek prostě tu svojí lásku a oddanost vůči mně umí i dokonale prezentovat. Jako včera. Uklízím vyprané a vyžehlené prádlo do skříně v rohu obýváku. Přiběhne Zrzek, chvíli okouní, načež přiskočí ke kočičímu škrabadlu ve druhém rohu za sedačkou, vztyčí se na zadní a přímo předpisově si nabrousí přední drápky o tlusté sisálové ovinutí. Přitom ale pošilhává po mně, protože mně je toto divadlo určené. "Díváš se? Koukej přece, jaký já jsem vzorný kocourek!" A je, opravdu se mu nedá nic vytknout a proto ho chválím. Mezi námi přitom zůstávají poškrábané dveře právě od té starožitné skříně po babičce, kam ukládám prádlo, i rozdrásaná sedačka a různá jiná místa po bytě. Zrzek se jen tváří, že v tomhle nejede, mnohokrát jsem ho viděla, jak si také někde nezákonně přidal. Teď se ovšem tváří za slušňáka - a co já zmohu? I když vím, že jen co vytáhnu paty do práce, zase s ostatními nabruosí pazoury o sedačku - nebo i o tu starožitnou skříň po babičce.