Moji kocourci občas dovedou zazářit způsobem, který tu už kdysi v nějakém podobenství byl. Jako tuhle Obláček! Vzpomínáte si na film E.T. mimozemšťan? Přímo kultovní dílo, troufám si dnes tvrdit. A každý kdo ho viděl si jistě vzpomene na scénu, jak se malý košilatý mimozemšťan E.T. motá v pozemské domácnosti a když se objeví maminka a on musí narychlo zmizet, schová se do dětského pokoje mezi veliké plyšové hračky, kulí tam oči a vypadá jako jedna z nich. Tak tohle se v sobotu povedlo náhodně i mému Obláčkovi. V ložnici mám na spaní ne postel, ale přímo letiště. Jelikož je řízením osudu v současné době celé jen pro mne ( kocouři tam chodí často hostovat všichni tři, ale i tak hodně místa stále ještě zbývá), je to zároveň tak trochu panoptikum jednoho dětství. Konkrétně toho mého. Některé své oblíbené panenky a medvědy a psíky jsem prostě nikdy nedokázala zatratit (rozuměj, čtenáři: někomu nehodnému dát nebo vyhodit) a tak tam nyní sedí nebo leží v malebném souzvuku. Občas je ovšem třeba ten ložní potah pod nimy vyprat, abychom v domácnosti nezahynuli na špínu. K tomu jsem sáhla právě nyní a všichni ti psíci, medvídky a panenky se museli uchýlit do azylu, na trojsedačku v obýváku. Já běhala při úklidu neustále sem a tam, oni tam seděli a leželi a kulili oči málem jako živí... až jsem zase jednou prolétla kolem a zarazila se s pocitem, že se něco změnilo. Vzápětí mi to došlo: bylo jich víc!!! Víc o Obláčka, který ležel spokojeně naaranžovaný mezi nimi, spící, s jednou tlapkou půvabně svěšenou puštěnou k zemi. Procitl pomalu a koukal jako vejr, když jsem ho popadla, zlíbala na ouška a smála se přitom jako blázen.