Že Zrzek miluje krabice a vždycky se do nějaké volné natlakuje, o tom už jsem se, tuším, zmiňovala. Dovede si vážně vybrat i takovou ercht malou, jako třeba od letních sandálů či lepších bačkor, tedy botní krabici té nejmenší možné velikosti. Přesto do ní - netuším jak - prostě svých sedm kil živé váhy nacpe. Tuhle byla změna. Začalo to tím, že synáček šel o Silvestru slavit s kamarády a jako příspěvek k novoroční pařbě s sebou nesl mísu ovaru. Umělohmotný lavórek měl něco ke 30 centimetrům v průměru a byl plný čistého masíčka, žádné kosti kůže, prosím, sama jsem ho vařila a zchladlé balila s křenem, hořčicí a domácím chlebem. Že jsem ho nenandala do drahé nerezové mísy, to snad stál sám Pánbůh a všichni svatí nade mnou! Neb se stalo to, co se asi nutně stát muselo - lavórek se mi domů nevrátil. Prostě se na té oslavě nějak vypařil, kluci ho asi někde zapomněli a někdo ho sbalil. "No jo, ale já bez něj nemůžu být," kvílela jsem. "Zadělávám v něm na pizzu a na koláče!" "Prosímtě, taková blbina snad stojí sotva dvacku, kup si novej," byl syn hned hotov. "Dvacku? To stál leda za komoušů! Dneska počítej nejmíň jednou tolik, ale hlavně abych na to eště myslela, že si musím jít koupit něco, co už jsem měla!" remcala jsem. "Dobře, zejtra ti koupín novej a zaplatím ho, aby měla tvoje dušička pokoj," uzavřel synek tuto kauzu. A nutno připustit, nekecal. Druhý den se zjevil s lavórkem, na který se srdce smálo. Na rozdíl od toho prvního byl dokonce v barevném tónu, který dokonale pasuje do naší kuchyně. "Polož ho někam, já si ho hned vezmu a umeju," pravila jsem s rukama upatlanýma od vaření. No, nebudu vás napínat, synáček položil ten lavórek v předsíni na zem a když jsem si pro něj došla, hádejte, co jsem v něm našla? JO! Zrzka! A pěkně natlakovaného. Zvedla jsem lavórek i s obsahem a prezentovala ho synovi slovy: "Hele, co nám to tady pěkného vykynulo!" A Zrzek? Vůbec se nebál, blaženě mhouřil oči a vrněl.
Moje kočky
Czech language blog about what happen when you have three cats.
0 Comments:
Post a Comment
<< Home