Občas se můj syn a moji kocouři dostanou do sporu. Jde o to, že synáček jednak našim chlupatým spolubydlícím až tak nerozumí, jednak odmítá brát v úvahu jejich požadavky, i když já je z kočičího přeložím do lidštiny. "Kušujte, nelítejte," okřikuje nešťastné chlupáče bez ohledu na to, že oni nelítají z plezíru ale třeba proto, že já, hloupá ženská, myslela že mám pro ně v mrazáku ještě kus masa a ono nic, museli dostat sušenky, které právě nechtějí. "Neřvi na ně, mají hlad," upřesňuji zkroušeně. "Hlad? Vždyť pořád žerou?" diví se syn. "No, dneska nežrali." "Tak ať nežerou! I lvi mají v ZOO jednou týdně hladovku..." A tak podobně se ubírá náš rozhovor při každém kočičím problému. Ať se macci polekají, ať se hotoví zvracet své chlupaté přebytky, synovi nic z toho není vhod. (No, ne že bych já zrovna po nějakém tom blitíčku toužila, ale je to kočičí nutnost, prostě třetí způsob vyprazdňování, když se jim v žaludku udělá z vlastních olízaných chlupů chumel). Žasnu nad tím neladem mezi mými blízkými, protože, tím jsem si jistá, syn má všechny kocoury velmi rád. A co mi nejde na rozum, přesto, že na ně občas řve, oni milují jeho!