"A zrzavou, zrzavou, tu já mám nejradši, zrzavou, zrzavou, tu já mám rád..." zní mi v uších. Písnička, pravda, pokračuje dál strofou mírně řečeno - rozvernou. Napadá mne ovšem, zda tvůrce onoho textu skutečně "měl rád zrzavou". Možná, že zrzavé slečny byly jeho průzkumem shledány přítulnější a roztomilejší a tomu bych se vůbec nedivila, protože ze všech tří mých kocourů je také nejroztomilejší a nejpřítulnější právě Zrzek. Jen on neomylně přiběhne kdykoli usednu do křesla, vyskočí mi na klín, vrní, mazlí se. Není za tím žádná hluboká láska kocoura ke mně, jako tomu kdysi bylo mezi dávnám světlým Peršanem a mnou, Zrzek se prostě právě v tu chvíli sám chce mazlit, sám touží po mých pozornostech. Ale tváří se přitom neodolatelně, hlavičkou ducá, oči mu září do nádherné jantarové žluti a co se vousků týká, ty ježí už dopředu blahem, takže nepohlaďte, nezahrňte něžnými pozornostmi takovéhlé zvířátko!