Naši kocouři mají spoustu hraček. Je to hlavně proto, že máme starodávný nábytek na nožkách a pod ten se vejdou různé ty míčky a myšky, ale už ne kocouři, aby si to vyšťourali zase ven. Ale ze všeho nejraději stejně mají naducaný plátěný pytlík, co má z jedné strany přišitou rolničku. Ten kupodivu zůstává na světě už hodně dlouho, věčně se válí v předsíni pod stolkem. Tuhle se tam ráno neválel. Nevěnovala jsem tomu zjištění moc pozornosti, ale když jsem v práci pohlédla do splasklé nákupní tašky, pytlíček byl v ní. No jasně, při návratu z práce tašku s nákupem vyprázdním a abych ji nezapomněla, položím si ji ke vstupním dveřím. Kocourci si hráli s pytlíčekm a některému se povedlo ho jako do branky včutnout do té tašky! V práci jsme se všichni zasmáli, doma jsem hračku vytáhla a ukázala jí kočičákům. "No, blbounci, kdopak mi tohle hodil do tašky?" oslovila jsem je. Ani jeden se nepřiznal, ale Zrzek měl na tváři takový ten spokojený výraz jaký má člověk, když najde něco, co postrádal. Prostě, v kočičím vyjádření to bylo: "Á, vida, tady je ta naše hračka a já kam se poděla!"