Zrzek pořád ještě líná. Není to tím, že já jsem líná ho česat, je to tím, že on se k tomu nijak s nadšením nestaví. Sice mi to (na rozdíl od těch zbylých dvou) dost milostivě trpí, ale žádné velké nadšení za tím nevidím a tak to vřdyclky odkládám tak dlouho, jak jen to jde. No, už to nešlo. Lehoučké, zářivě nazlátlé chmýří začínalo být po bytě nějak nápadně vidět na mnoha místech. Jako kdyby u nás pelíchal zlatovlasý dědeček Vševěd. Čapnula jsem tedy jemný hřebínek a vylákala Zrzka na klín. Ulehl na bok jako milostpán a vcelku se mi vydal vplen. Chvílemi dokonce skoro až pospával při té proceduře, což mne překvapilo. Potom jsem ale potřebovala učesat i jeho druhou stranu a velmi šetrně jsem ho obrátila. Jó, to jsem neměla dělat. Důrazně mi položil na zápěstí tlapku plnou drápků. Nezasekl, jen tak chvíli držel a slabě vrčel. Potom se zvedl a důstojně seskočilů. Co se dá dělat, po bytě se mi zase špacíruje jeden učesaný...půlkocour.