Jsou lidé, kteří své kočky milují a rozumějí jim nejen na té úrovni, že jim dovedou dát v pravý čas najíst a postarají se o jejich kálecí bedny, ale také rozpoznají, kdy je kočka ne zcela ve své kůži a kdy je třeba vyhledat urychleně veterináře, umí se vcítit do kočičích nálad a citových potřeb. To jsou praví "kočkaři". Vyznačují se elegantní nevšímavostí k ubývání svého světského majetku vinou kočičích drápků a velmi často už dokonce ani nemají, co by kočindy poničily. Protože v jejich domácnosti nežije taková potvůrka jen jedna nebo dvě, ale většinou malá tlupa různě posbíraných bývalých kočičích "bezdomovců", přestárlých, třínohých nebo jednookých. Nesnažím se jen lacino působit na city, takové lidi doopravdy znám. Naproti nim jsou lidé, kteří sice také milují svoji kočičku nebo dvě a starají se o ně přímo vzorově, ale pohnutkám kočičí duše nerozumí víc než já hotentotštině a jednoznačně prohlašují: "Ale do postele nikdy, tam mi zvíře nesmí!" Jářku, co je na tom špatného!? Moji tři chlupatci za mnou v létě ani nepáchli, protože to se při velkých vedrech raději chladili někde o dlaždice. Ale jakmile zafoukalo ze strnišť - hup! Vždycky tam nějaké dva mám. A když se jeden kožíšek přitulí do náruče zepředu a druhý prohřeje záda, mám pocit, že takto v cuku by se dala přežít i doba ledová!