Těžko povědět, který z těch tří mých chlupatých miláčků je nejzvědavější. Řekla bych ale, že Zrzek. Je tak zvědavý, že nastrčí čumáček kdykoli a kamkoli. Celé roky se bojím, že na to jednou doplatí. Schovávám před ním nebezpečné věci, předvídám, domýšlím, jen aby si něco neudělal. Dnes se ale ukázalo, že to možná s tou ostražitostí přeháním, že u něj přece jen funguje nějaký pud sebezáchovy nebo prostě jakýsi reflex obrany, že není zdaleka tak bezhlavý, jak se mi celé roky zdálo. Často a ráda vařím v remosce. To je jeden z mých nejcennějších kuchyňských pomocníků. Na pracovní pult se ale nevejde, při práci musí na jídelní stůl. Potíž je v tom, že stůl využíváme k jídlu jen sporadicky a proto mají kočičáci dovoleno na něj vyskakovat. Tedy, oni si to dovolení udělili jaksi sami, pokud rozumíte. Ale já neprotestovala, protože když se chceme u stolu najíst my, lidé, jednoduše zaženu kočky, stůl otřu, prostřu na něm čistý ubrus a kulturně pojíme. Po jídle ubrus složím - a maucta hodiny, dělejte si co chcete, chlupáči, kdo by se s vámi kvůli takové maličkosti zlobil! Dnes jsem na stůl dala remosku s masem, zapnula ji a šla si po svém. Najednou slyším typický zvuk, který doprovází kočičí "hop na stůl." Krve by se ve mně nedořezal, letěla jsem zjistit, co se děje. No jo, nahoru vyskočil Zrzek. Ale ne až k vařící remosce, kdepak! Onen pud sebezáchovy ho varoval dřív než můj výkřik, že něco není jako obvykle. Vysunul zvídavě zrzavý čumáček, horko musel vnímat už na dálku. Možná mu to z nádoby také příjemně vobnělo, i když tepelně zpracované maso většinou není. Začichal, zaváhal - a zase seskočil.