Když se musím odebrat se svým synkem na chalupu, abychom alespoň trochu zamezili velebné přírodě zplundrovat to naše drahé všechno, Mourek, Obláček a Zrzek mají smůlu. Jelikož své chalupářské výpady podnikáme bez auta, s sebou je vzít nelze. Ostatně by o to zaručeně vůbec nestáli. Kočičáci, byť v automobilech převážení v sebeluxusnějších přepravkách jsou vlastně chudáci, protože rytmus automobilové jízdy je podle jejich přirozenosti děsí. Řvou, škrábou a někdy i zvracejí. Toho naše miláčky ušetříme. V jejich bezpečném a známém zázemí jim naplníme jídelní talíře spoustou lahůdek a kálecí misky čistým písečkem a za balíky čokoládových sušenek a oplatek jim zjednáme chůvu a služku v jedné osobě - totiž mojí matku. Mamina má už své roky, ale "kočičí službu" bere velice vážně protože ty ušaté a okaté chlupatce má také ráda, navíc jí občas odplácím péčí o jejího letitého kocoura, když ona odjede "ven" a nechce ho s sebou (táhle pobouřeně vřískajícího desetkrát za minutu) táhnout v tašce. Ti moji maji tedy i v době mé nepřítomnosti naprostý komfort. Jenomže to je jiím lautr šuma fuk. Podtrženo a spočítáno, odešla jsem, zanechala je pár dní napospas cizí péči a za to si zasloužím pořádnou ťafku! "Co, vybrané pochutiny a kálecí misky přetékající čistotou? Tím si nás nekoupíš, dvounohá mámo! Nás se nikdy neopuští, rozumíš???? " Rozumím jejím načuřeným ksichtíkům. Nejsem ještě schopná zkroušeně volat jako malá žačka "Sím, já už to nikdy neudělám." Ale jsem tomu velice blízko.