Obláček má jednu zálibu, která mi, upřímně řečeno, leze dost na nervy. K smrti rád pije odkudkoli, jen když to není z kočičí mísy. Nevím, proč je tím tak posedlý. Věřím na nutnost dodržování pitného režimu u lidí a u kocourků též, oni nemají vodu v nějaké umrněné mističce, kde se hnedle zkazí, jak to často vídám v některých domácnostech. Moji miláčkové mají plastovou mísu zvící zadělávačky, denně plnou čerstvé vody. Nemám to za plýtvání, protože tu starou vodu vždycky nějak upotřebím, třeba na jedno spláchnutí WC či na zalití květin, takže ztráty nejsou. Mourek a Zrzek z oné "zadělávačky" ochotně pijí. Ostentativně nadšeně, když ji položím na zem ráno, s úplně čerstvě natočenou vodou, večer jen tak, ze žízně, ta radost už v tom není, protože voda není "přímo od čepu". Obláček z mísy také pije, když není zbytí. Jakmile ale někde v domácnosti začne ukapávat vodní kohoutek, objeví to první. Já - až druhá - se ho na smrt vyděsím v koupelně, když dřepí v umyvadle a olizuje kapku po kapce, stejně tak občas ve vaně uctí zapomenutou sprchu, úplně bez sebe jsem, když ho objevím na kuchyňské lince, jak se naklání mezi horu špinavého nádobí ve dřezu, jen jen mezi to všechno přepadnout svým nadýchaným kožichem. A při tom všem vím, že mám ještě kliku! Kdysi s námi v domácnosti žila kočička, co nejraději pila z... no s odpuštěním, z hajzlu!