Mourek se vždycky tváří, jaký je frajer a jak by si přál jen ven, jen ven! Okatě mi to dává najevo každý den. Když přijdu z práce a vstoupím do bytu, čeká už připravený u dveří, úzkou hlavičku povystrčenou dopředu špičatým čeníškem, jako torpédo připravené k vystřelení. Nerada přiznávám, že denně musím vstupovat do vlastního domova jako na číhané, abych ho stačila chytit za hlavu, případně aspoň za ocas před tím, než mi pláchne. Tuhle se ještě v podvečer vyhrnul ven můj syn. Něco se mu v životě semlelo, pospíchal, v roztržitosti za sebou dveře přibouchl jen tak halabala a ty se asi vzápětí zase otevřely. To se jen dohaduji, já je našla skoro dokořán asi o pět minut později čirou náhodou. A hned mi blesklo hlavou: "Marjápanno, kocouři! Že zdrhli po baráku?" Zrzka a Obláčka jsem vzápětí vypátrala, seděli pod kuchyňským stolem a tvářili se přemýšlivě. Mourek ale nikde. No jo, využil příležitosti a vydal se na zvědy. A já, jen tak v domácích leginách a vytahaném tričku, abych ho teď sháněla po domě! Pro jistotu jsem ale přece jen napřed podnikla pátrací akci po bytě. Zdálo se, že marně, Mourek prostě nebyl. Až mě napadlo podívat se do skříně, kde má v jedné příhradě zbudovaný pelech na košíku s látkovými odstřižky. No jo, byl tam. A když jsem se podívala, jen se choulil a vyděšeně kulil oči. To je mi hrdina! Ale že jsem z toho konce byla šťastná jako blecha, to snad je jasné!