Co nevidět nastane vytoužený čas mé dovolené. Je ovšem otázkou, zda se o ní opravdu mám vyjadřovat tak květnatě, protože odjet na dovolenou, to zároveň znamená odtransportovat ven na chalupu všechny tři mé kocoury. A to, vážení, to je peklo. Oni jsou ve všem naprosto rozdílní a nejednotní, ale jen v jediné věci projevují absolutní svornost! Nenávidí cestování! A všichni tři jsou bohužel tak chytří, že si včas uvědomí, co se chystá. Jakmile začnu do předsíně snášt různé ty tašky a košíčky, už se tváří podezřívavě. Zchystat jim přepravky také musím a to už je jasné potvrzení jejich osudu. Proto mizí! Korunu tomu nasadil Mourek přede dvěma roky, to těsně před odjezdem zmizel tak důkladně, že jsme ho prostě nenašli. Byt jsme několikrát důkladně prohledali, pak jsme začali falešně předstírat, že jsme si to rozmysleli a že vůbec nikam nejedeme, posadili jsme se u kávy, ale nepomohlo to. Jak se nachylovalo k pozdnímu odpoledni, se skřípotem zubů jsme si museli přiznat, že ten zmetek nad námi zvítězil. Zanechali jsme ho doma, za trest sice se spoustou čerstvé vody a steliva v kálecích miskách, ale z jídla dostal jen hrst sušenek pro zachování holého života, ještě v autě jsem vztekle provolávala, že jsem mu neměla dát ani to, ať se pro jednou pořádně postí! Po dvou dnech se vrátil do města syn, doma nalezl ublíženého a pokorného kocourka, který vypadal, že si nepřeje nic jiného než být důkladně nakrmen, posazen do tlumoku a odvezen na chalupu za ostatními. Od té doby nad kocoury bdím, před odjezdem je už od rána držím přehledně pohromadě v jedné místnosti, ale je to fuška, fuj, vážně mocná brnkačka na nervy!