Zrzek (neboli pan Fousek, jak mu také občas říkám - a to nikoli, že bych to obšlehla v druhé řadě seriálu Rodinná pouta, ale už dávno, dávno předtím), tedy pan Zrzek Fousek má jeden hrozně pitomý zvyk. Přiznám se, že by ho neměl, nebýt mých zvyklostí a domácího zařízení. Nicméně u nás doma se to má tak, že počítač mám v rohu místnosti na velikánském starodávném psacím stole a i když tam složím všechny počítačové komponenty včetně tiskáry, kousek místa mezi monitorem a hlavním zdrojem zbývá volný. Na ten flíček po řadě cílí všichni tři moji kocouři, nejvytrvaleji ale právě Zrzek. Koukne se zdola, aby se trochu povytáhl, posadí se přitom za zadní a ocas jako svišť, s tlapkami do vzduchu. Když se mu zdá, že se do flíčku vejde, skočí. Skočí pěkně zdola rovnýma nohama, přes mé krz zuby drcené zákazy "Neskákej, hrome, neopovaž se skočit, shodíš mi..." Skočí. A většinou shodí. A potom, jak zlatý hřeb svého vystoupení, místo aby na ten uprázdněný kousek usedl či ulehl, váhavě se zastaví a přemítá. Stojí ovšem před monitorem a ke mně jaksii naštorc, takže mně přitom poskytuje úchvatný pohled přímo do kočičího zadku. Kdyby si pšouknul, odletí mi brejle. Krom toho zdržuje, píchám ho tedy do objemné kejtičky tužkou či pravítkem a nařizuji: "Marš, marš pryč!" Tomu rozumí, ač příliš nedbá. Ale přece jen svěsí ocas, ledabyle jím zakryje díru a otočí se tím správným směrem. No, díkybohu i za to málo!