Není to tak dávno, co jsem se byla podívat v jednom kočičím útulku. Konkrétně v tom bohnickém, seznámila jsem se tam s kočičí milovnicí, která se o všechny ty kožíšky stará a také se spoustou těch kožíšků, od nejmenších po staré. A řeknu vám, že se mi pěkně svíralo srdíčko a měla jsem co dělat, abych si nějakého toho chovance nepřinesla domů. Jenomže u nás by to už asi nedělalo dobrotu, ti tři moji dosavadní se sice mezi sebou věčně sváří, ale kdykoli si musím z nějakých důvodů vzít na hlídání maminčina kocoura Ferdu, spojí se v jeden šik a dávají Ferdovi na frak. Tedy, kdyby takto důsledně postupovali všichni prostí lidé podle dávného hesla "Proletáři všech zemí, spojte se," na světě by už z cizí práce nežil ani jeden človrdíček. V této situaci jsou moji kocouři mazaní, šikovní a přizpůsobiví, docela podle dumasovského "Jeden za všechny, všichni za jednoho". Nechci ani pomyslet, co by udělali takovému útulkovému přírůstku, který bych domů přinesla s úmyslem osladit mu senioří věk rodinným prostředím. A donést koťátko? Kdoví, jestli by si ho nespletli s myší a nelovili! Koťátek v klecích mi bylo v útulku nejvíc líto. Paní průvodyně mi nezastírala ( a já z vlastní zkušenosti vím), ža takoví drobkové mají zřídkakdy šanci vyrůst do dospělosti. Do útulku je většinou uloží nějaký nálezce, nikdo ale neví nic o jejich rodičích a o zdravotních dispozicích, na složité lékařské rozbory nejsou peníze. Pečovatelky v útulcích jim mohou jedině zpříjemnit každý den pobytu a doufat, že si aspoň nějaké to roztomilé klubíčko někdo odnese domů a bude to příběh se šťastným koncem, ten prcek vyroste na pěkného a zdravého dospěláka.