Copak moji tři kocouři! To jsou úplní andělíčkové proti tomu kousavému stvoření, co má moje matka. Říká mu něžně Ferdíček, až by se srdce ustrnulo, to ale nic nemění na tom, že Ferdíček je samorost a lotr. Nemazlí se, leda chce-li sám. Když má hlad - nebo jen chuť - a zrovna nic v misce, popadne ji do zubů jako pes a nese ji mámě k nohám. A když panička nereaguje, začne jí škrábat koleno nebo kotníky. Nejhorší ale je, že je zavile proti jakékoli veterinární kontrole. Tuhle se matce zdálo, že se nějak často škrábe na uchu, že se mu tam asi něco dělá, že by potřeboval navštívit doktora. Sama ho nechytila, to dá rozum. Jako vždy, když je v nesnázích, povolala mně. Já se kasala, pravda, jak ho lapím jedna dvě. No, honila jsem toho všiváka po bytě čestně asi hodinu, po předchozím lákání a lichocení. Marně. Máti má byt přecpaný velmi vhodným nábytkem, za kterým by se schoval mamut, což teprve malý bojovný kocourek. A když už se mi ho někde náhodou podařilo zatarasit, škrábal a vrčel tak úporně, až jsem se ho bála. Nakonec jsem prohlásila, že po mém zdravém rozumu mu nic není, kdyby mu něco scházelo, určitě by nebyl v takové kondici, aby mně málem uštval. To tak, kocoura na veterinu mileráda dopravím, ale být poškrábána a pokousána divokou pumou, to tedy ne!